Cesta srdce

Čas introspekce

V poslední době mnoho žen kolem mne (včetně mě 🙂 ) řeší poměrně vážné a těžké otázky. Kdo jsem? Jsem správně tam, kde jsem? Ve vztahu, v práci, v bydlení? Je mi tam ještě dobře? Jaké je mé poslání? Nenapasovala jsem se do nějaké škatulky podle toho, co chtěli ostatní (ať už to byli rodiče, partner) nebo podle toho, co jsem si myslela, že je „správně“? A co když to „správně“ není moje správně? Je mi dobře v tom, v čem jsem a do čeho se oblékám? Ať už obrazně nebo fyzicky?

Venku je zima, tma. A možná je trochu zima a tma i v nás. Toto roční období nás vede k usebrání a odpočinku. K introspekci, která se tak nějak nehodí k tomu všemu vánočnímu shonu.

Dnešní doba je rychlá. Chceme vše hned, včera bylo pozdě. A tak na sebe tlačíme, abychom všechny tyto otázky rychle vyřešily. „Tak, teď si sednu a všechno tohle vymyslím a vyřeším! Ale rychle, protože už za chvíli musím dělat něco jiného.“:) Jenže tak to bohužel nefunguje. To pouze vede k ještě větší frustraci a pocitu, že nejsme v pořádku a že jsme opět selhaly. 

Dejme si prostor

Dejme si prostor nevědět. Buďme k sobě laskavé a nebičujme se za to, že zatím nevíme, že tápeme a ztrácíme se. Je to proces a ten potřebuje čas. Umožněme procesu dít se. Dejme si prostor položit otázky a nechat odpovědi přijít samy. Nevymýšlejme vše hlavou, podívejme se do svého srdce. Protože tam leží ty správné odpovědi. Hlava nás může zavést do pasti našich vzorců, zvyků, strachů. Ptejme se proto svého srdce a v tichu nechme přijít odpovědi. Jen nezapomeňme, že když se budeme stále jen ptát, neuslyšíme přes naše otázky odpověď. Vyslovme tedy v duchu otázku a nechme odpověď přijít.

A dejme si prostor i pro smutek z toho, že něco v našem životě není ideální, že nás něco trápí. Že možná bude muset něco odejít, aby přišlo něco nového. Že budeme možná muset něco pustit. Nebo také ne, třeba to budeme muset „jen opravit“, zkusit to jinak. Tak, aby nám v tom bylo lépe. Dovolme si plakat a nechat vše, co už nepotřebujeme a co nás brzdí, s pláčem odplavit. A pokud v našem životě potřebujeme něco uzavřít (životní kapitolu, událost, vztah, nemoc apod.) a chceme to udělat vědomě a dát tomu důležitost, může nám k tomu pomoct rituál zavinování.

Jak najít odpovědi?

A co nám může pomoci najít odpovědi na naše otázky, pokud stále nepřicházejí? Můžeme zkusit psát. Mně to vždy hodně pomáhá. Skrze psaní s vypnutou hlavou může přijít odpověď. Nebo skrze obrázek, který namalujeme. Odpověď může přijít i v pohybu, když si jdeme zaběhat, tancujeme nebo se jakkoliv hýbeme s vypnutou hlavou. Nebo při procházce v přírodě. Důležité je utišit myšlenky a nechat promluvit naši duši a naše srdce.

Sdílejme

V nejhorších chvílích, kdy už nevíme, co dál, také pomáhá obrátit se na svou blízkou duši a sdílet své pocity, i když to pro nás může být těžké. Může být těžké otevřít se v těchto niterných věcech. Možná se snažíte navenek držet fazónu, svoji škatulku. „Jsem přece v pohodě a přesně vím, kdo jsem, kde jsem a proč.“ Ale to nepomáhá. Nebuďme na to samy. Sdílejme s těmi, kteří nás neodsoudí, kteří nás naopak vyslechnou s otevřeným srdcem a ujistí nás, že takové, jaké jsme, jsme v pořádku. Může nám to přinést velkou úlevu. A pokud nikoho takového nemáme, můžeme se obrátit na profesionály, kteří nás vyslechnou bez posuzování. Nebo si najít ve svém okolí ženský kruh a najít v něm ženy, které cítí věci podobně jako my.

Důležité je vykročit

A nečekejme, že odpovědi na naše otázky budou stejné i za půl roku, za rok. Nezlobme se na sebe, že měníme svá rozhodnutí a že nejsme vždy úspěšné v tom, co děláme. Zvenku to může vypadat, že tápeme, že jsme šláply vedle. Ale je to pouze součást naší cesty, všechno na ní má svůj smysl, vše nás učí a posunuje dál. Důležité je, že už jsme vykročily na cestu, která je naše. Že jsou to naše rozhodnutí, že nejsou nikoho jiného a že po ní kráčíme vědomě a s otevřeným srdcem. Pokud konáme s láskou a s těmi nejlepšími úmysly, je vlastně celkem jedno, co zrovna děláme. Jestli pečeme chleba, staráme se o druhé, vedeme tým nebo píšeme knihu. To, co děláme s láskou a z vlastního rozhodnutí, je právě teď naše poslání. A vůbec nevadí, že nevíme, kam nás tato cesta zavede…. Pokud je to cesta našeho srdce.