Vision board ano či ne?

Možná s přelomem roku zvažujete, že si uděláte vision board. Většina článků je vychvaluje do nebes. Málo se ale píše o tom, že mají i stinnou stránku a nemusí vás vždy vést k pocitu dostatku a štěstí. 

Posledních pár let jsem si dělala vision boardy neboli jantry. Prostě takovou (u mě virtuální) nástěnku svých přání do dalšího roku.

Každý rok na vision boardu nechyběl dům, úžasný vztah s milovaným partnerem (a ten jsem tehdy i měla) a DÍTĚ. Vytoužený, neexistující středobod mého života a snažení po tolik let. Který ne a ne přijít. A když už to jednou vypadalo, že je tu, tak po pár týdnech zase naděje zhasla.

Když jsem v dalším roce nebo i v průběhu roku koukala na svůj vision board, přicházely pocity zklamání a nedostatku. Jak to, že to ještě není? Jak to, že to ještě nežiji? Byla jsem smutná. Vision board bolestně připomínal to, co nemám a tak moc bych chtěla.

V ostatních oblastech se přání plnila částečně.

V srpnu tohoto roku jsme se s partnerem rozešli. K bolesti a zklamání z rozchodu se připojil i strach, že už nikdy nebudu mít rodinu. Že už svůj sen rodiny žijící v domě v přírodě nikdy nenaplním. A protože tento strach a bolest mě provázely už mnoho let, rozhodla jsem se je pustit. Pustit svůj sen. Pustit představu, že můj život má naplňovat standardní představu „normálního“ života. Pustit představu, že bez dětí nebudu nikdy úplně šťastná.

Tak moc se mi ulevilo, když jsem svůj sen o „normálním životě“ pustila.

Mám pocit, že až puštění mých snů mi umožnilo být více v přítomnosti. Umožnilo mi zaměřit se na dostatek a pustit pocit nedostatku. Nelpět na něčem, co neexistuje. Nezaměřovat se na to, co nemám, ale na to, co mám. Být vděčná za vše dobré. A stále dělat vše nejlépe, jak dovedu, tvořit ze srdce a nevzdávat se. Důvěřovat procesu a nestarat se o příliš o výsledek. Nechat vesmír, ať se o výsledek postará sám.

A můžu říct, že jsem teď velmi šťastná. Můj život je krásný. Užívám si každý den. Vše dobré, co se děje, přijímám s vděčností. Mám pocit, že můj život je plný zázraků. Mohu dělat to, co mě naplňuje. Miluji rituál zavinování i setkávání se se ženami na ženských kruzích. Miluji, že tohle je teď můj život. Že se mohu živit tím, co miluji.

Oceňuji svoji svobodu a volnost. A stále více přijímám, že já vlastně nevím, co mě udělá šťastnou. Nevím, zda mě udělá více šťastnou rodina a dům. Nevím, co krásného má pro mě život přichystáno. V poslední době se můj život ubírá směrem, který by má hlava ještě před pár lety nevymyslela. A tak cítím, že je dobré být v důvěře, že je o mě postaráno a že se vše děje pro mé dobro. S pokorou nechávám na vesmíru, jak to poskládá. Očekávám zázraky a neomezuji vesmír vision boardem.

A tak, když se mě kamarádky zeptaly, zda si tento rok udělám vision board, řekla jsem ne. Myslím si, že v určitém bodu naší životní cesty může být našim majákem. Může být světlem v dálce a nadějí, že můžeme žít život, jaký chceme. A pokud dokážeme nelpět a nebýt smutní, když se nám naše přání neplní v čase, který jsme si stanovili, tak může být dobrým sluhou. Pokud se však dostáváme do pocitu nedostatku kdykoliv, když se na něj podíváme, je lepší pustit a nelpět. A být vděční za to, co máme. Pocit vděčnosti nám určitě přinese více dobra, než pocit nedostatku.

A tak si tento rok spíše zvědomuji to, za co mohu být vděčná a přemýšlím nad tím, co chci ve svém životě posílit. A nad tím, co volá po pozornosti, co chce být uviděno a uzdraveno. Kde o sebe mohu lépe pečovat, co mi dělá dobře, díky čemu se cítím lépe. Abych měla dostatek a mohla ostatním dávat z přebytku a ne z nedostatku.

Přeji vám krásný rok 2019, plný vděčnosti, důvěry a dostatku! A také nelpění a bytí v přítomnosti.