Můj příběh

Čekání na miminko jako cesta osobního rozvoje

Touha po dítěti

Ve svých cca 31 letech jsem začala toužit po dítěti. Do té doby jsem s žádným partnerem necítila, že by to byl ten, se kterým bych dítě chtěla mít. V té době přišel partner, který se zdál být tím, se kterým bych mohla založit rodinu. Dva roky jsme se o dítě snažili, ale přestože jsme oba byli v pořádku, žádné dítě nepřišlo a vztah nakonec po 4 letech skončil

Už tehdy jsem pomalu začínala více objevovat oblast osobního rozvoje, začala jsem poslouchat webináře, více číst duchovní a osobně rozvojové knihy. Duchovní knihy jsem vlastně četla už od puberty, celý život mě zajímal buddhismus, občas jsem cvičila jógu a nakupovala drahé kameny apod. Ale až po třicítce jsem se začala opravdu probouzet.

Pak jsem potkala svého dalšího partnera a věci dostaly rychlý spád. Do 14 dnů jsme se k sobě nastěhovali a velmi brzy jsme společně zatoužili po dítěti. To však opět nepřicházelo, přestože jsme oba zdraví.

Všechny fáze zoufalství

Za těch mnoho let, co jsem toužila po dítěti, jsem si prošla všemi možnými fázemi. Zde jsou některé z nich: "proč já to mám tak a ostatní jsou hned těhotné", "nejsem dost dobrá žena, když nedokážu otěhotnět", "proč mě žádné miminko nechce", "co když mě partner opustí", "tak já už na to kašlu", "tak já pro to udělám všechno", "nemyslím na to (dokud nepřijde menstruace), "už nechci slyšet, že je další kamarádka těhotná", "co když nikdy žádné dítě nepřijde". Tyto fáze se různě střídaly, prolínaly a občas jsem měla myšlenky, za které jsem se styděla a nikomu bych je neřekla. Slyšela jsem mnohokráte "a tak co, kdy už bude konečně to miminko", "to bude dobré", "ono přijde" a obligátní a velmi oblíbené "nesmíš na to myslet". Měla jsem co dělat, abych svůj vztek a zoufalství v těchto chvílích nedávala najevo. Je to prostě tak, že kdo to nezažil, těžko se vžívá do těch pocitů bezmoci a zoufalosti, které žena prožívá. 

Pocit vděčnosti a radost ze života

Posupně se mi však podařilo dojít do pocitu vděčnosti za to, jak to je a jak dlouho to čekání trvá. A začínám připouštět variantu, že vlastně dítě nikdy přijít nemusí. Odevzdávám to. Plně souhlasím s tím, že naše děti nás učí a říkám, že mé nenarozené dítě je mým největším učitelem. Díky tomu, že se otěhotnění nedařilo, jsem ve fázi největší zoufalosti šla na kineziologii. Ta mi otevřela oči a odstartovala můj intenzivní osobní rozvoj. Řekla bych, že sama kvůli sobě bych se tolik neměnila, tolik bych na sobě „nepracovala“. Až touha po dítěti mi byla velkou motivací.

Ženské semináře, které jsem velmi často a ráda navštěvovala, mi mnoho daly. Pomohly mi spojit se se svým ženstvím, se svým tělem a se svou intuicí. Poznala jsem také mnoho úžasných žen a zažila krásné chvíle ženského sesterství.  Zažila jsem také uzdravující sílu rituálů

Po cca roce a půl jsem se současným partnerem otěhotněla, v šestém týdnu však těhotenství skončilo. Po té, co jsem vyplakala mnoho slz, a odešel smutek, jsem za tuto zkušenost vděčná. Díky ní jsem udělala velký krok a po deseti letech jsem odešla z práce, která mě již velmi vyčerpávala. O této práci si můžete přečíst zde.

Díky tomu, že jsem začala pracovat na svém osobním rozvoji a spojení s tělem a svým ženstvím, žiji nyní mnohem šťastnější, vědomější, zdravější a plnější život. Možná tohle je to, co je „za“.... Nedostáváme (zatím) něco, abychom získali něco jiného.. Aby se vytvořil prostor pro objevování sebe, pro léčení a uzdravení. Pro radost z čistého bytí.

Moje cesta

Když jsem čekala na miminko, zatímco všechny kamarádky a známé dávno měly jedno, dvě i tři děti, měla jsem čas pozorovat, proč některé ženy jsou v mateřství velmi šťastné a užívají si ho a některé prožívají pravý opak. Chtěla jsem to pro sebe prozkoumat. Přišlo mi, že ty ženy, které jsou napojené na svojí intuici, ženskost a své tělo, pak snadněji rodí a jsou i dobře napojené na miminko. Jeví se pak i jako šťastnější v mateřství a v životě vůbec.  A tak jsem taky sama chtěla jednou, až to přijde, být ta šťastnější maminka, která si mateřství užívá, i když je samozřejmě někdy náročné a vyčerpávající a vytahuje na světlo naše stíny. Začala jsem se o vše kolem těhotenství, porodu, kojení a kontaktního rodičovství zajímat.

Tušila jsem, že bych v budoucnu chtěla sama předávat dál to, co mi bylo naděleno. Jen jsem netušila jak. A pak jsem mnoho žen slyšela mluvit o tom, jak až těhotenství, porod je přivedly na cestu ženství a osobního rozvoje. Přišlo mi tedy, že je to krásné období, které má velký potenciál. Vždyť i mě samotnou vlastně až touha po mateřství přivedla na tuto cestu.

To vše mě přivedlo, až do školy kněžek (roční prožitkový výcvik v rituálech), do školy pro duly, k rituálu zavinování a ostatní rituálům - prostě na moji současnou cestu. Zjistila jsem, že býti dulou není (možná zatím) má cesta. Ale že mě hluboce naplňuje být ženám průvodkyní při rituálech a to zejména při rituálu zavinování, který spojuje vše, co miluji: rituály, ženské sdílení a láskyplné naslouchání bez posuzování, byliny, éterické oleje, vědomý dotek.

A tak jsem velmi šťastná, že ženám mohu být průvodkyní při těchto magických chvílích. Že mohu být střípkem na jejich cestě k sobě samé.

Stále se rozvíjím a objevuji nové metody práce se sebou. Stala jsem se lektorkou práce s pánevním dnem metodou 3x3.

Čarování se živly a rituály se stalo nedílnou součástí mého života a pomáhá mi spojovat se sama se sebou, se svým ženstvím, se svou intuicí i s Matkou Zemí a ostatními ženami.